Večer třetího dne jsme opět šli na náměstí. Nevěděla jsem, co se tam bude dít. Na hřišti uprostřed náměstí seděl Radek a ukazoval bocciu. Hráli s ním lidé, kteří chtěli. Stáli jsme tam a koukali na něj. Kuba se najednou zvedl s větou, že si mám jít s Radkem zahrát. Zpočátku jsem nechtěla, ale lákalo mě to, což poznal, čímž pádem jsem ani neřekla švec a byla na hřišti.

Mistr mě nechal podávat. Míčky sice byly trochu jiné tvrdosti než ty, se kterými hraju já. Byly měkčí, což mi na té malé ploše ale celkem vyhovovalo. Z hodu jsem měla radost, byl to totiž jeden z těch mých povedenějších. Můj hod byl hodnocen jako dobrý. Větu „My se přeci známe.“ komentátor od Radka asi úplně nečekal. Přece mi 2 hodiny zpět předával medaili a teď jsme se potkali na náměstí. Svůj míč Radek dohodil přesně k jackovi, což znamenalo, že já si můžu zbylých 5 vyházet, co nejlíp to jde, a pak se uvidí. Můj záměr vytvořit před jackem blokaci se mi úplně nevydařil. Už záleželo jen na tom, jestli bude hodný a rozrazí míče, popřípadě mi tam dorazí jeden můj. Samozřejmě mě nechal vyhrát. Dorazil mi tam jeden míček. Tvrdil sice, že to pravda není, že jsem ho dostala pod tlak a chyboval.

Já jsem si každopádně ale splnila jeden ze svých snů, zahrát si právě s tímto člověkem. Nebýt Kuby a toho, že mi dodal odvahy za Radkem jít, sen by se mi možná splnil kdovíkdy.

Díky, Radku, že ses stal mojí sportovní oporou a rádcem. Těším se, až se v létě potkáme.